Na první prosincový den byl zorganizován veřejný seminář Rady Českého rozhlasu k hudbě na stanicích Radiožurnál a Dvojka. Zejména první program ČRo svým hudebním formátem budí vášně. Důležitým momentem akce bylo představení Radka Sedláčka, hlavního hudebního dramaturga stanice. Dosud se v této souvislosti hovořilo mlhavě o starším pánovi Jiřím Brodském, nyní již mohou nejen členové facebookové skupiny „Hudební dramaturg Radiožurnálu je idiot“ hudební problém jednoznačně personifikovat na „třicátníka s melírem“.
Hudební obsah na ČRo 1 mně osobně vlastně ani nevadí, protože se mu úspěšně již roky vyhýbám. V polovině devadesátých let jsem pravidelně poslouchal českou airplay hitparádu, v roce 2005 se na Radiožurnálu objevil nakrátko magazín Josefa Sedloně Alternativa. Tím pro mne poslech hudby na tomto rádiu skončil. Vím totiž, že dobrou hudbu pro ne zcela konvenčního muže 30+ hrají jiné FM stanice, kupodivu v drtivé většině soukromé. Také proto žiju v Praze, kde takové programy jsou. Ale chápu, že některé posluchačky a posluchači chtějí Radiožurnál poslouchat v delších časových úsecích a nepřelaďovat či vypínat.
Bohužel je tato stanice postavena na honbě za poslechovostí stejně jako komerční instituce. Vychází se z testingu posluchačských hudebních preferencí. Průměrný posluchač rádia je v otázce hudebního přehledu a požadavků poměrně hloupý a omezený. Proto jsou hloupé a omezené i playlisty rozhlasových stanic. Pokud toto přizpůsobování je základním principem práce i v médiu veřejné služby, výsledkem je, že jeho produkt není lepší než privátní. Pustil jsem si dnes ČRo 1 v náhodný čas mimo celou a půl, kdy běží zprávy. Měl jsem smůlu, narazil jsem na třicet let hranou skladbu Olympiku Okno mé lásky (LP Ulice, Supraphon 1981). Slova o vlajkové lodi, hlavní, prestižní a významné stanici potom zůstávají jenom slovy.
